„Pokud se na jeho sólovém albu z roku 2019 setkávají toxické struny s klávesovým sólem („Breathe slowly Sabine”), kde se každý NuSouler cítí jako doma, potěšený okouzlujícím hlasem Lisy Wahlandt, ale také kyselými jazzovými včelami a věcmi a květinami („Pizza Bucks Blues”), můžeš se ocitnout mezi apocalyptotrap a spaghettihop, kde recenzent mumlající evokuje šťastné časy trip hopu. („Hammered a lot”), nebo MC s rychlým tahem přetváří skladbu na koláž se všemi druhy zkreslení a někdy jedovatých, jindy přímo alarmujících klíčových rad („Zajímavý příběh”).
- to vše je doplněno velkou orchestrální suitou „Co jsme se naučili”, která vyrůstá z vždy ponuré HipHopery se svými čistými strunami, ať už je to armáda kontrabasistů nebo violoncellistů v jejich nejnižších registrech, v zvukovém pekle o opilých rytmech Eisenhauera, proti kterému je filspektoriánská Zeď zvuku nic. Pokud to byla předehra k světovému dominování, s tím, jak „červenec 2019” je blíže k jejich adagiím. Samuel Barber jde na Trap, bzučící trochu, drrrrp-ttta-tta-tack-tack-tacking, s přesností, která je znepokojivá i v zpoždění. Také distribuce je bez kompromisů: 200 CD, 200 vinylů, 100 kazet. Bez stahování, bez Spotify, bez nesmyslů.“ Victoriah Szirmai (JAZZTHETICS)
„Eisenhauer hraje na bicí s mimořádnou dynamikou, zvuky jemně tkané a umístěné se citem, jako textury, probouzející tok, stejně jako rytmické nápady propletené, příjemně oslavované mezi zpevněným rytmem a velmi volnou improvizací. Navzdory této rozmanitosti má vše vždy extrémně hudební smysl - skutečně pozoruhodný album.”
